Leden 2010

Bordeauxská doga

10. ledna 2010 v 20:59 | žrc |  O psech

Bordeauxská doga

Pes s vizáží krvelačné příšery a srdcem beránka.


Historie plemene a počátky chovu

tzv. molossoidní pes, zobrazovaný již na keltských rytinách. Bordeauxská doga byla původně chována v blízkém okolí francouzského Bordeaux, coby řeznický pes, částečně využívaný také při zápasech s velkými šelmami. Nicméně jeho první oficiální standard vyšel až v roce 1911.


Povahové vlastnosti

Tento pes působí naprosto klidným, vyrovnaným až flegmatickým dojmem - ostatně vzhledem ke své velikosti nemá zapotřebí na sebe dále upozorňovat. Pod touto "neprůstřelnou" fasádou se však skrývá nesmírně milující a do morku kosti věrný pes, oddaný nejen svému pánovi, ale i celé jeho rodině. K dětem se Bordeauxská doga chová jako něžná a milující chůva. Jeho závislost na rodině chovatele je tak velká, že má sklony "urovnávat" spory v rodině a na vše, co se v rodině děje reaguje velice citlivě. Je to také ale silný a mohutný pes s obrovskou silou, proto potřebuje zkušeného chovatele a pána.


Tělesná konstituce

Silný, urostlý a odstrašujícím dojmem působící pes dogovitého typu, který ale není příliš vysoký. Krycí srst i podsada je u Bordeauxské dogy krátká, jemná a měkká. Přípustné barevné variety: barva mahagonového dřeva, nebo jelení rezavá barva. Maska může být červená, nebo černá.


Standard plemene Bordeauxská doga

Kohoutková výška psů by měla dosahovat alespoň 60 cm, kohoutková výška fen je předepsána minimálně 58 cm. Tělo Bordeauxské dogy je spíše dlouhé, než vysoké s nápadně širokým a robustním hrudníkem. Linie hřbetu je rovná. Ocas nosí Bordeauxská doga svěšený dolů a měl by sahat nejméně k hlezenním kloubům. Nohy jsou masivní, silné s viditelnými robustními kostmi. Hlava je nezvykle kvadratická - široká a krátká s masivní vrásčitou tlamou. Oči Bordeauxské dogy jsou oválné a tmavé, uši relativně malé, přiléhající k lícním kostem. Bordeauxská doga působí dojmem podsaditého atleta.


Základní péče

Toto plemeno není zvláště náročné na péči o srst, která je krátká, ale díky ní jsou psi náchylní k nastydnutí, takže potřebují spát v teple. Stejně tak není Bordeauxská doga náročná ani na množství každodenního pohybu - ráda si sice zadovádí a zaběhá, ale proto ještě nepotřebuje sportovně založeného majitele. Bohužel je toto plemeno ale velice náchylné k různým onemocněním / dysplazie kyčelních kloubů, růstové problémy, záněty očí i uší apod. /, proto je třeba počítat s velkými finančními nároky jak na výživu, tak na veterinární péči. Do základní péče lze zahrnout v případě Bordeauxské dogy i nutnost včasné výchovy a výcviku a poskytnutí citového zázemí.


Zvláštní nároky

Kromě již zmíněné finanční náročnosti při chovu Bordeauxské dogy nelze nezmínit i možné problémy s výchovou a výcvikem. Ty nejsou v žádném případě dány chybějící inteligencí, spíše základní povahou Bordeauxské dogy. Tento pes vás nebude poslouchat, protože musí, tento pes poslouchá pouze v případě, že poslouchat chce. Potřebuje tedy laskavého a klidného pána, který si Bordeauxskou dogu nepodřídí násilím, ale přirozenou autoritou a silou své osobnosti. Při splnění této podmínky bude Bordeauxská doga třeba i nosit aport, přestože tuto činnost jinak považuje za zcela nesmyslnou.



Bordeauxská doga jen těžko snáší změny majitele a v případě negativních zážitků a zacházení nese doživotní následky. Není proto vhodná pro chovatele začátečníky, nebo okamžité nadšence.

Bobtail

10. ledna 2010 v 20:55 | žrc |  O psech

Bobtail

Nekonfliktní, velký přítel.


Historie plemene a počátky chovu

Husté osrstění obličejové části hlavy Bobtaila svědčí o jeho původně asijském původu, ale známější část historie tohoto plemene je možné vysledovat teprve ve staré Anglii. Tam došlo po postupném dalším šlechtění (např. Beardod collie) ke vzniku nového ovčáckého plemene, jehož exteriér byl uznán zhruba v druhé polovině 19. století. Organizovaný chov Bobtaila započal přibližně v roce 1870.


Povahové vlastnosti Bobtaila

Jako původně pastevecký pes je Bobtail dobře ovladatelným psem s vrozeným smyslem pro povinnost. Dnes je chován téměř výhradně jako společenský a rodinný pes, přesto si zachoval svou vysokou inteligenci, chápavost a určitou ostražitost. V rodině je to oddaný společník, který miluje děti. Bobtail je naprosto nekonfliktním a nekomplikovaným společníkem člověka.


Tělesná konstituce

Středně silný pes chundelaté srsti, která budí dojem mnohem mohutnějšího psa. Srst Bobtaila je dlouhá, chundelatá a volně splývající, bez známek kudrnacení. Povolené barevné variety - Bobtail by měl mít v ideálním případě hlavu, krk, přední končetiny a spodní stranu břicha v čistě bílé barvě, zbytek těla může být v šedé, modré, nebo tzv. grizzly barvě.


Standard plemene Bobtail

Kohoutková výška psů je nejméně 56 cm, u fen je povoleno min. 53 cm. Tělo je dobře utvářeno, i když díky husté a dlouhé srsti není svalová stavba těla znatelná. Tělo má jen mírně obdélníkový formát. Končetiny jsou rovné a silné, hlava spočívá na kratším, méně výrazném krku. Lebka je silná, široká a čtvercového rázu. Uši má Bobtail malé, vysoko nasazené a volně spuštěné kolem hlavy. Oči Bobtaila jsou vždy tmavé, eventuelně barevně odpovídají zbarvení srsti.


Základní péče

Především přepychová srst učinila z původně pasteveckého psa velice atraktivního společenského psa, předurčeného pro výstavní kariéru. Je to ale zároveň srst, co činí Bobtaila psem, který se skutečně nehodí pro každého zájemce. Tato nádherná, příjemná a bohatá srst vyžaduje již ve svém základu velice náročnou péči. K té patří pravidelné pročesávání a kartáčování a ruční rozmotávání smotků, které se mohou vytvářet vzdor veškeré péči. Srst Bobtaila je velice náchylná k plstnatění, proto se zde každé i krátkodobé zanedbání výrazně projeví.


Zvláštní nároky

Kromě již zmíněné nutné péče o srst je třeba počítat i s občasnou kontrolou vnějšího zvukovodu a oblasti očí - tam všude mohou vadit nadbytečné chloupky. Mezi jednotlivými polštářky tlapek mohou vyrůstat další silné chlupy bránící běžnému pohybu - ty je nutné pravidelně vystříhávat. Bobtail je pes nenáročný. Lze jej chovat i v bytě, je klidný a kam si lehne, tam je schopen i dlouhou dobu vydržet. Tito psi milují dlouhé každodenní procházky. Potřebují lidskou přítomnost. Jejich výchova není nijak náročná.

Bišonek

10. ledna 2010 v 20:46 | žrc |  O psech

Bišonek

Věčný optimista stále připravený ke hře.


Historie plemene a počátky chovu

Předchůdce tohoto plemene je možné zcela prokazatelně hledat již ve starověku. Tehdy patřili ke skupině tzv. bílých "dámských" psíků. Jejich obliba pokračovala a dále stoupala i ve středověku, kdy se chovali především na francouzském a italském královském dvoře. Postupným dalším šlechtění vznikla v období mezi dvěma světovými válkami současná podoba a standard plemene Bišonek.



Povahové vlastnosti Bišonka

Již ze zmíněného historického hlediska je zřejmé, že Bišonek je společenský pes, který potřebuje být mezi lidmi. Je to jeho základní potřeba - potom je to veselý, temperamentní a hravý pes. Jeho povaha je vyrovnaná, přítulná, bez známek agresivity, přestože je Bišonek nebojácný pes. Vyniká svou přirozenou inteligencí, díky které se velice rychle učí, co je od něj žádáno. Jeho vztah k dalším možným zvířatům v rodině je bezproblémový, k dětem se chová stejně přítulně jako k dospělým, pokud mu samozřejmě neubližují. Vzhledem k jeho velikosti, je to nenáročný pejsek, vhodný i do toho nejmenšího bytu.


Tělesná konstituce

Malý pes s kadeřavou srstí a veselým výrazem očí. Srst Bišonků je hedvábně jemná a visí dolů ve spirálách dlouhých nejméně 7 cm. Barva srsti je u Bišonka vždy pouze bílá, někdy s možnými bledě béžovými znaky.


Standard plemene Bišonek

Minimální přípustná výška psů je 27 a u fen 25 cm. Tělo Bišonka je dobře stavěné s výrazně vyvinutým hrudníkem a silně vtaženou částí slabin. Hřbet se směrem k ocasu svažuje, ocas je nasazený ve hřbetní rovině a stáčí se zpět přes záď. Není ale zatočený. Nohy Bišonka jsou rovné, navzájem rovnoběžné a mají jemné kosti.



Vzhledem k celé velikosti je krk poměrně dlouhý. Hlava působí kulatým dojmem díky střihu, ale tvar lebky je spíše plochý. Uši má Bišonek svěšené dolů, sahají zhruba do poloviny délky tlamy. Oči Bišonka mají kulatý tvar a jsou velké a vždy tmavé.


Základní péče o Bišonka

Největší díl péče a starostlivosti se u Bišonka zcela přirozeně váže k jeho srsti. Ta vyžaduje skutečně každodenní pročesávání až na kůži a pravidelné přistřihování. V ideálním případě by se srst Bišonka měla stříhat alespoň jednou za dva až tři měsíce, ale v případě výstav je to nutné i častěji. Střih je nejlépe ponechat odborníkům v psím salonu, vycházet se musí i z oblastních tradic, které jsou ve světě i v rámci Evropy různé. Srst je také nutné pravidelně umývat kvalitním psím šamponem, aby se udržela krásně sněhově bílá. Výchova těchto pejsků není obtížná.


Zvláštní nároky

Protože má Bišonek velice hustou a dlouhou srst, je důležité stále kontrolovat okolí očí, aby zde bujně rostoucí chlupy nedráždily oči, nebo nepřekážely vidění. Na spodní části tlapek, mezi jednotlivými polštářky někdy vyrůstají přebytečné, dlouhé chlupy, které je také třeba vystříhávat, aby psu nepůsobily problémy při chůzi a pohybu. Bišonek není náročný na pohyb ve smyslu dlouhých procházek, postačí mu i krátké venčení. Ovšem vzhledem k jeho temperamentu je dobré postarat se mu o dostatečné množství pohybu například hrou s míčkem apod. Jejich čipernosti a inteligence si velmi brzy povšimli i různí jarmareční a varietní umělci a Bišonka je proto možné označit i za vynikajícího psího artistu.



Pro skutečně náročnou péči o srst nelze Bišonka v žádném případě doporučit zájemci, pro kterého by tato péče o Bišonkovu srst nebyla součástí potěšení a radosti z tak krásného psa.

Bulmastif

10. ledna 2010 v 20:43 | žrc |  O psech

Bulmastif

Spojuje v sobě neobvyklou pohyblivost, mohutnost a neuvěřitelnou razanci.


Historie plemene a počátky chovu bulmastifa

Plemeno Bulmastifů bylo vyšlechtěno ve 2. polovině 18. století na popud anglických lesníků, kteří nutně potřebovali spolehlivého psa na pomoc s rozmáhajícím se pytláctvím. Bulmastif vznikl křížením buldoka a mastifa, čímž byl vytvořen pes, který si zachoval zuřivost a odvahu buldoka i rychlost a vynikající čich mastifa. Jako pracovní plemeno byl oficiálně uznán v roce 1924.


Povahové vlastnosti

Bulmastif je vzhledem ke své mohutné tělesné stavbě neobvykle energický, razantní a sportovní pes, s obrovskou odvahou a vůlí bránit svého pána proti všem nevítaným vetřelcům. V rodině je to naopak veselý, ale klidný a milý společník, s dobrým vztahem k dětem.


Tělesná konstituce

Středně vysoké až vyšší, masivní tělo Bulmastifa vytváří v kombinaci s jeho podivuhodnou rychlostí, nevyčerpatelnou energií a lehkostí pohybu zvláštní kontrast. Zároveň je to opravdu dekorativní pes i přitom vynikající ochránce. Osrstění Bulmastifa je krátké a tvrdé

a vyskytuje se v těchto barevných varietách: žíhaná, plavá, červená a tygří.


Plemenný standard Bulmastifa

Kohoutková výška psa je minimálně 64 cm, u fen je to přibližně 61 cm. Tělo je skutečně bytelně stavěné, hrudník je hluboký, hřbet krátký a rovný. Nohy Bulmastifa jsou silné, široké a svalnaté. Ocas je dlouhý a rovný, při chůzi je nesen rovně, nebo ohnutý směrem vzhůru. Hlava je tvořena velkou, hranatou lebkou, čenich má výrazné skosení / jako u boxera / a celá hlava je výrazně vrásčitá. Oči jsou kulaté a tmavé, uši jsou malé a "složené" směrem dozadu.

Celkový dojem - kvadraticky stavěný silný, ale přitom sportovní pes.


Základní péče

Tento energický pes vyžaduje hodně pohybu a tím také pána, který nebude litovat času na každodenní, dlouhé procházky. Protože Bulmastif patří mezi vyšší a mohutnější plemena, je důležité zajistit mu především ve štěněčím věku dostatek potravy se správným poměrem živin, aby se mohl vyvinout v silného a reprezentativního psa.



Jeho poněkud mírně tvrdohlavá povaha / dědictví po buldocích / vyžaduje náročný výcvik, Proto je vhodný zejména pro sportovně založené majitele se zkušenostmi s výcvikem psů. Krátká srst Bulmastifa nevyžaduje velkou péči. Nicméně tato krátká srst jej příliš nechrání před nepřízní počasí, proto je dobré a nanejvýš žádoucí, aby tito ušlechtilí psi mohli spát v teplém prostředí.


Zvláštní nároky

Toto plemeno se vyznačuje skutečně velice čilým temperamentem a svéráznou až umíněnou povahou. Tyto jeho vlastnosti je možné zvládnout a pozitivně využít při správné výchově a důsledném výcviku. Výchovou zde ale rozumíme i nutnost navázání velmi úzkého vztahu štěněte s budoucím pánem a jeho rodinou a potřebu citlivého zacházení. Bude-li Bulmastif naopak ponechán sám sobě, stane se z něj nešťastný pes a jeho temperament se spolu s jeho vrozenou razancí může stát vážným problémem.

Americko-kanadský ovčák

10. ledna 2010 v 20:39 | žrc |  O psech

Americko-kanadský ovčák

Americko-kanadský ovčák vlastně už jako název plemene neexistuje, přestože to byl název velmi rozšířený a používaný. V roce 2002 byl předběžně uznán oficiální název Bílý švýcarský ovčák (BERGER BLANC SUISSE).


Původ a historie

Historie plemene je společná s historií německého ovčáka. První ovčáci byli bílí. Tato barva byla již v dávné minulosti u psů vítána, protože si je pastevci v noci nepletli s vlky. I vlkošedí psi tedy v sobě nesli gen bílé barvy. Jedním z prvních bílých německých ovčáků předvedených na výstavě byl pes Greif, který měl tu zvláštnost, že měl vzpřímené uši. Jeho prapotomka Hektora Linkshreina, který byl jako první zapsán do plemenné knihy německých ovčáků, potom koupil "stvořitel" moderního německého ovčáka Maxim von Stephanitz. Stalo se tak v roce 1899.



V té době také vzrůstala obliba bílých ovčáků v zámoří. V roce 1913 tam byl založen první chovatelský klub a záhy se bílí a šedí ovčáci začali chovat odděleně. Zatímco v USA, Mexiku a Austrálii byli z bílého ovčáka nadšení, v Evropě neměl na růžích ustláno. Přestože ze začátku byl Stephanitz k bílým psům shovívavý, časem upadali v nemilost a byli důsledně vykazováni z výstav a soutěží. V roce 1968 byla dokonce bílá barva německého ovčáka vyňata ze standardu. V Americe to však ignorovali a dál pokračovali v chovu. V roce 1970 se z Ameriky do Švýcarska dostal bílý ovčák jménem Lobo, který ještě byl zapsán v plemenné knize a spolu s anglickou fenou White Lilac of Blinkbonny stáli u znovuobrození chovu v Evropě. Dnes chov pokračuje na mnoha stanicích v řadě zemí.


Povaha a charakter

Americko-kanadský ovčák není snadno zaškatulkovatelný. Různí psi mají totiž různou povahu. Jeden je plný energie, druhý rád lenoší. Jeden je nebojácný, druhý nedůvěřivý. Každopádně je to klidný, citlivý, vnímavý a občas slušně vychytralý pes. Podobně jako u lidí hodně záleží na výchově a socializaci ve štěněčím věku. Každý špatný zážitek na něho může mít doživotně neblahý vliv. Přestože to je skvělý hlídač, není agresivní a skvěle se hodí jak k dětem, tak ke starším lidem, kteří v něm najdou spolehlivého kamaráda. Používá se i jako slepecký pes a společník pro postižené.


Popis a vzhled

Bílý ovčák je středně velký pes velmi podobný německému ovčákovi. Výška v kohoutku je 55 - 66 cm a průměrná váha 25 - 40 kg, podle toho, zda se jedná o fenu, či psa. Má suchou, klínovitou hlavu se silnou tlamou a zuby s nůžkovitým skusem. Uši jsou vzpřímené a směřují kupředu. Tělo je dobře osvalené s rovným hřbetem, hlubokým hrudníkem a lehce vtaženým břichem. Ocas je dobře osrstěný a v klidu visí. Srst je středně dlouhá s bohatou podsadou, na tlamě a obličeji kratší. Barva bílá bez skvrn. Existuje i dlouhosrstá varianta, ale ta je poměrně málo k vidění. V průměru se dožívá 12 a 13 let.


Plemenný standard

Dle klasifikace FCI (Mezinárodní kynologická federace) je Americko-kanadský ovčák veden jako neuznané plemeno, avšak Švýcarský bílý ovčák už uznán je a je zařazen do I. skupiny - ovčácká, pastevecká a honácká plemena (s výjimkou švýcarských salašnických psů), sekce 1 - ovčáci, bez zkoušky z výkonu. Země původu je Švýcarsko a využitím je rodinný společník, pracovní a sportovní pes.


Základní péče

Bílého ovčáka lze chovat doma i venku, musí však vždy mít dostatek pohybu. Má rád společné procházky a doslova miluje sníh. Jeho srst nevyžaduje zvláštní péči, je totiž samočistící a i velmi zašpiněná srst po uschnutí zbělá. Koupat se šamponem by se měl maximálně třikrát za rok.



Toto plemeno má nízký práh bolesti, proto se vyvarujte fyzických trestů.

Pekingský palácový psík

10. ledna 2010 v 20:37 | žrc |  O psech

Pekingský palácový psík

Pekingský palácový psík, Pekinéz (ang. Pekingese)


Původ a historie

Pekingský palácový psík patří k velice starým plemenům. Předpokládá se, že jeho předek byl tzv. lví pes, který byl chován na čínských císařských dvorech už v 6. století. Byl to velice vážený pes - mohli jej vlastnit pouze příslušníci panovnické rodiny a lidé jej mohli spatřit pouze v areálu Zakázaného města, kde se zúčastňoval i různých ceremonií. Do Evropy byl dovezen až v druhé polovině 19. století, kdy do Pekingu vpadla britská armáda. Pekingský palácový psík si ihned získal velkou oblibu i ve svém novém domově.


Povaha a charakter

Pekingský palácový psík působí už na první pohled jako velmi sebevědomé a klidné stvoření. Svého páníčka si umí získat milou a přítulnou povahou. Většinou si z rodiny vybere jednoho člena, kterému je pak bezmezně oddán. Svou náklonnost však umí projevit i ostatním lidským i zvířecím obyvatelům domácnosti. K cizím lidem se však pekingský palácový psík může chovat rezervovaně. Je to velice klidný pes, skoro vůbec neštěká a není agresivní, ale je ostražitý a nebojácný. Za každých okolností si zachovává důstojnost a je poměrně nezávislý, občas se tedy může projevovat svéhlavě. Je to však inteligentní a učenlivý pes. Špatně snáší samotu, miluje lidskou společnost a svého pána umí rozveselit. Pekinéz se dožívá v průměru 12 až 13 let.


Vzhled pekingského palácového psíka

Pekingský palácový psík, pekinéz, je pes malého vzrůstu, který však okamžitě zaujme svým hrdým vzezřením připomínajícím lva. Má statnou konstrukci těla obdélníkového formátu. Tělo je spíše kratší s širokou hrudí a vysoko posazeným ocasem obraceným k zádům. Přední nohy má o něco těžší než zadní, což souvisí s celkovou konstitucí těla. Pohybuje se pomalu a kolébavě. Tlapky má dlouhé a ploché. V kohoutku měří 15 až 23 cm, jeho váha se pohybuje kolem 5 kg. Má poměrně velkou hlavu s širokou lebkou a zřetelným stopem. Charakteristický je pro něj plochý čumák, krátký nosík a velká otevřená chřípí. Oči má tmavé, jiskrné a s živým pohledem, rozmístěny jsou daleko od sebe. Uši má pekinéz ve tvaru srdce, bohatě zarostlé srstí a svěšené. Má nádhernou dlouhou rovnou srst s bohatou hřívou spadající kolem ramen a krku. Na uších, ocasu, tlapkách a zadních končetinách má srst lehce zpeřenou. Barvu může pekingský palácový psík mít jakoukoli, neměl by být pouze albínský a játrový.


Plemenný standard

Podle Mezinárodní kynologické organizace (FCI) je pekingský palácový psík zařazen do skupiny IX. - Společenský plemena, sekce 8 - japonský chin a pekinéz, bez pracovní zkoušky. Zkratka pro ČR je PPP. Původním využitím byl společník, takto funkce mu zůstala dodnes.

Základní péče

Pekingský palácový psík je náročný především v péči o srst, která se musí každý den kartáčovat a vyčesávat - především na břiše, slabinách a mezi končetinami. Krásná srst se může udržovat i pomocí různých kosmetických přípravků určených pro psy - např. proteinové kondicionéry. Udržovat se musí také chloupky vyrůstající mezi polštářky na tlapkách. Je nutné pravidelně zastřihávat drápky. Dbát musí majitel pekinéze i na oči a záhyby na tlamě, kde mohou vznikat záněty. Pekingský palácový psík se doporučuje hlavně majitelům, kteří jsou ochotni si na svého mazlíčka udělat čas. Pes vyžaduje opravdu velkou péči

Výmarský ohař

10. ledna 2010 v 20:35 | žrc |  O psech

Výmarský ohař

Původ

Ani dnes není úplně jasné, odkud plemeno pochází. Někteří vědci se domnívají, že první výmarští ohaři mají domovinu ve Francii, německý kynolog Emil Ilgner však tvrdí, že předky tohoto elegantního a atraktivního psa musíme hledat v Čechách. První doložený výskyt výmarských ohařů je na dvoře velkovévody Karla Augusta z Výmaru, jehož smečku proslavili hlavně výjimečně hbití a silní stříbrošedí psi. Ti byli na výmarském dvoře dále čistokrevně chováni, nedošlo k žádným výrazným změnám v jejich charakteru ani vzhledu. První zmínky o cíleném chovu výmarských ohařů pocházejí z roku 1879, kdy se v Hannoveru konala oficiální mezinárodní výstava psů. Díky charakteristickému nadání pro práci na stopě, ostrost a ostražitost se výmarští ohaři začali používat i jako služební psi. Když byli roku 1929 dovezeni do Spojených států, ihned si získali sympatie a oblibu, dnes se tam nachází více jak tři čtvrtiny z celkového počtu psů tohoto plemene na světě. Výmarští ohaři jsou považováni za nejstarší německé honiče vůbec.



Vzhled

Výmarský krátkosrstý ohař je středně velký až velký pes silné tělesné stavby, osvaleného těla. Morda je dlouhá a z pohledu z boku působí až hranatě. Celkový vzhled je elegantní a aristokratický. Štěně má oči blankytně modré, postupně dostávají jantarovou, tmavou až světlou barvu. U tohoto plemene pozorujeme pohlavní dimorfismus. Uši jsou poměrně široké, vysoko nasazené a na spodní straně mírně zaoblené. Zbarvení srsti je stříbřitě šedé, šedobéžové, nebo myší šeď, uznávané jsou i přechody mezi těmito barvami. Hlava a uši bývají světlejší, na hřbetě se někdy táhne úhoří pruh. Bílé znaky jsou přípustné na hrudi a prstech. U krátkosrsté varianty je srst krátká, jemná a hustší, než u ostatních plemen krátkosrstých ohařů. Výška psů je 59 - 70 cm, u fen 57 - 65 cm. Váha se pohybuje kolem 25 - 30 kg.


Povaha Výmarského ohaře

Výmarský ohař je vcelku přátelský a velice energický pes. Velice vhodný je pro lovecké využití, je proslavený svou ostražitostí, hbitostí a systematický vytrvalým hledáním. Přesto nepatří mezi psy s přehnaným temperamentem, pokud se mu dostane důsledného výcviku poslušnosti, popř. loveckého výcviku, nebývají s ním výrazné problémy. Výmarský krátkosrstý ohař se vyznačuje značnou inteligencí a chápavostí, někdy se však chová dominantně. Děti snáší dobře, ale měli bychom ho na ně zvykat už od štěněcího věku. Stejná zásada platí i pro ostatní psy a menší domácí zvířata, k cizím lidem se chová vyloženě nepřátelsky. I bez výcviku intuitivně brání svého pána a jeho rodinu, a to velmi odvážně. Výmarský krátkosrstý ohař je vhodný do jako domácí společník.


Péče a výcvik

Srst Výmarského ohaře nevyžaduje přílišnou péči. Zvýšenou pozornost věnujte možnostem pohybu. Pokud nemíníte se psem vyrážet na lov, poskytněte mu velmi časté procházky plné aktivit. Díky výbornému čichu a loveckým vlastnostem je Výmarský ohař k lovu doslova předurčen. Talent projevuje také na přinášení nebo plavání. Pokud se necítíte na opravdu důsledný výcvik, radši psa vezměte na cvičiště. Výmarský krátkosrstý ohař je vhodný i jako služební pes, v USA je používán jako pes policejní.

Tibetská doga

10. ledna 2010 v 20:29 | žrc |  O psech

Tibetská doga

Původ

Nejstarší písemná zmínka o Tibetské doze pochází z 11. století před naším letopočtem v čínské knize Šu-King. Píše se zde, že kmen, žijící západně od Číny daroval čínskému císaři Tibetskou dogu, která sloužila k pronásledování a zabíjení uprchlíků. Postupem času se Tibetská doga šířila do dalších zemí, kde křížením získávala nový vzhled a vlastnosti. Avšak typické znaky zůstávaly. Lidé ji začali využívat jako psa válečného. Strhávala nepřátele z koní a pěšáky srážela k zemi. Při dobývání Egypta v roce 524 p. n. l. byla proti egyptským lučištníkům vyslána skupina Tibetských dog a tak dopomohla perskému králi k vítězství. Tímto se tibetské dogy dostaly z himalájských hor do teplejších krajin, kde již nepotřebovali husté osrstění a začaly se tak přizpůsobovat životu v teplejších podmínkách Persie a Indie. Avšak ne všechna tažení perského krále byla vítězná, a tak v kraji Epiru, kde žil kmen Molossanů, perský král svou bitvu prohrál. Molossané jeho vojáky pobili, ale psy si nechali. O tibetské dogy byl ve světě velký zájem, avšak Molossané prodávali se značným ziskem pouze psy, feny si nechávali, aby se toto plemeno nedalo jinde rozmnožovat. Toto jim vydrželo sto let až do doby, kdy se molosská princezna vdala za marockého krále. Darem dostala smečku tibetských dog. Alexandr Veliký, jež byl synem Molosské princezny, tyto psy vodil na svá tažení. Po pádu Alexandrovi říše se psi dostali do dalších států. Ve středověku se dogy používaly k lovu zvířat a k ochraně vladařů. Vzhled dnešní tibetské dogy se po staletí měnil a byl šlechtěn. Tibetská doga je i dnes považována za vznešené a aristokratické plemeno.


Povaha

Tibetská doga má mírnější povahu. Je oddaná svému pánovi. Svoji radost z návratu svých majitelů domů po delší nepřítomnosti projevuje až příliš nadšeně. Tibetská doga nemá ráda změny, proto je potřeba jí dávat i potravu stále na stejném místě. Její podezřívavost u ní vyvolává nervozitu a pocit ohrožení. Pokud majitel vyžaduje naprostou poslušnost od psů, neměl by si v žádném případě tibetskou dogu pořizovat. Není to pes vhodný pro služební výcvik. Tibetská doga je psí osobnost, je čistotná, ale veškerou svoji činnost provádí v klidu a s rozvahou. Honění se za aportem považuje za zbytečnost. Navzdory tomu je velmi inteligentní a učenlivá. Hrubé zacházení není na místě. Tento pes si špatné zacházení pamatuje a při nespravedlivém trestu se urazí. Je to uzavřený pes působící vznešeně. Miluje děti, ty jsou v její společnosti v naprostém bezpečí. Cizí psy ignoruje, pokud ji neohrožují. Tibetská doga je spolehlivá a věrná.


Popis

Tibetská doga měří v kohoutku 66 cm u psů a u feny 60 cm. Váha se pohybuje okolo 60 kg. Tibetská doga má drsnou, rovnou, středně dlouhou krycí srst s hustou podsadou. Barva srsti má různé odstíny černé, červenočerné, hnědé a šedé. Hlava tibetské dogy je těžká, široká a silná se středně velkými hnědými oči. Středně velké, trojúhelníkové uši jsou nasazené na úrovni mozkovny a očí, spadají dopředu a visí podél hlavy. Silný, klenutý a dobře osvalený krk je pokrytý hustou a odstávající hřívou, u fen však není tak znatelná. Ocas tibetské dogy je středně dlouhý, hodně osrstěný, vysoko nasazený, nesen stočený na hřbetě.


Plemenný standard

Podle FCI (Mezinárodní kynologická federace) je Tibetská doga zařazena do skupiny 2 - pinčové a knírači - molosská plemena - švýcarští horští a salašničtí psi a další plemena, sekce 2.2 - Molosská plemena, horský typ - bez pracovní zkoušky. Anglický název je Tibetan mastiff. Zemí původu je Tibet.


Základní péče

Tibetská doga nepotřebuje speciální péči. Je potřeba občas pročesat srst, vyčistit oči a uši. Potřebuje dostatek pohybu.

Tibetský španěl

10. ledna 2010 v 20:28 | žrc |  O psech

Tibetský španěl

Původ

Tibetský španěl, jak už jeho název napovídá, pochází z Tibetu. Jeho původ není zcela znám, a to z toho důvodu, že byl chován pouze v klášterech, kde byl oddělen od zbytku světa. Mniši nepřipustili jakékoli křížení těchto psů s jinými plemeny. Tibetského španěla také dávali jako dar, ale pouze jedno pohlaví, aby zamezili rozmnožování tohoto plemene jinde na světě. Tibetští mniši ho využívali k otáčení posvátných mlýnků s modlitbami. První zmínky o tomto plemeni pocházejí ze 7. století, kdy se objevuje na kresbách. V pozdějších dobách byl také používán k hlídání okolí klášterů, kdy běhal po hradbách a svým štěkotem upozornil na jakékoli změny v okolí, čímž přivolal větší psy - například Tibetské dogy, které vetřelce zahnali. Tibetský španěl byl tibetskými mnichy považován za "nositele štěstí". Tento pes je vzhledově podobný pekingskému palácovému psíku. Do Evropy se dostal Tibetský španěl zřejmě na přelomu 19. - 20. století, kdy se angličtí kolonisté vraceli z Indie do své vlasti a s sebou si vzali pár tibetských španělů, kteří dokázali ujít cestu z Tibetu do Indie pěšky. To je však pověst a pravý způsob, jak se dostalo plemeno do Evropy, není znám. V dnešní době se tibetský španěl chová téměř na celém světě, ale i přesto je to plemeno málopočetné a vzácné. Do České republiky se Tibetský španěl poprvé přivezl v roce 1987 z Anglie, která je patronátní zemí tibetského španěla. Označení "španěl" se používá pro lovecké psy, ale tibetský španěl tomu rozhodně neodpovídá.


Povaha

Tibetský španěl je milý, citlivý, veselý a inteligentní pes. Říká se, že je to "velký pes v malém". Umí být velmi klidný, soustředěný a důstojný. Má ale také vlastnosti, které se nemusí líbit každému - rád si vše nejdříve promyslí. Je hrdý - trochu jako kočka. Říká se, že jeho povaha se skládá ze tří zvířat - psa, kočky a opice. Moc rád je ve společnosti svých pánů, ale pokud ho společnost unaví, vyhledává tichý koutek. Miluje děti, a strašně rád si s nimi hraje. K cizím zvířatům je někdy až nepřátelský, nerad se dělí o své území. Tibetský španěl miluje jak dlouhé procházky, tak ležení na gauči, a proto se hodí do bytu i do domku se zahrádkou.


Popis

Tibetský španěl je v kohoutku vysoký 25,4 cm a jeho váha se pohybuje mezi 4,1 - 6,8 kg. Hlava je v poměru k tělu malá, ale nesena hrdě. Tmavé oči jsou oválné, bystré, uloženy daleko od sebe avšak směřují dopředu. Uši má Tibetský španěl bohatě osrstěné, vysoko posazené, zavěšené. Čenich má střední délky se širší bradou s mírným předkusem. Srst Tibetského španěla je v obličejové části krátká, na krku vytváří hřívu, jinak je středně dlouhá. Nejběžnější barva srsti má sobolí zabarvení a to od světle hnědé přes zlatou až po mahagonovou. Tibetský španěl má někdy na hlavě bílou lysinku, která je někdy nazývána jako Budhovo znamení. Krk má tibetský španěl kratší, silný a přechází plynule do trupu. Má rovný hřbet a dobře klenutá žebra. Ocas má vysoko nasazený s bohatou srstí, stočený nad hřbetem.


Plemenný standard

Dle FCI (Mezinárodní kynologická federace) je Tibetský španěl zařazen do skupiny 9 - společenští a pokojoví psi, sekce 5 - Tibetská plemena bez pracovní zkoušky. Zemí původu je Tibet.


Základní péče

Tibetský španěl je nenáročné plemeno na péči. Suché, chladné a prašné klima Tibetu ho obdařilo praktickou srstí - delší a hustou, která se nezacuchává a neplstnatí. Při koupání (nebo při zmoknutí) srst sama o sobe nepáchne a "přírodní" špína (bláto, písek) se na ní dlouho neudrží a odpadává. Přesto je třeba jej vyčesávat, kartáčovat a občas vykoupat. V zimním období je nutné ošetřovat tlapky od solí a chemických posypů. Rovněž zastřihujte drápky. Tibetský španěl je plemeno přizpůsobené k drsným životním podmínkám v Tibetu a proto není náchylný k běžným psím nemocem. Dožívá se vysokého věku v plném zdraví.



Německá doga

10. ledna 2010 v 20:25 | žrc |  O psech

Německá doga

"Velký pes s velkým srdcem!"



Německá doga patří mezi největší plemena psů vůbec. Z toho plyne, že má ráda velký prostor. Velký prostor si udělá i v srdcích svých majitelů. Je to přátelský pes s vysokou inteligencí. Dokáže si hravě ochránit svoji rodinu. Proto se dobře hodí i jako strážní pes. Svým vzrůstem si udělá respekt.


Historie plemene

Za předchůdce německých dog jsou považováni staří býkohryzové, stejně jako psi používaní ke štvaní zvěře a k lovu divočáků. Svým vzrůstem patří mezi mastify a chrty. Doga byla původně lovecké a bojové plemeno. Označení doga patřilo velkým, silným psům, kteří zpočátku nemuseli patřit k žádnému určitému plemeni. Názvy jako ulmská doga, anglická doga, dánská doga, pes na štvaní, pes na divočáky a velká doga později označovaly podle barvy a velikosti různé typy těchto psů. V roce 1878 se v Berlíně dohodlo, že takovýmto psům se bude souhrnně říkat Německá doga. V roce 1880 byl v Berlíně sestaven první standard dogy. Známým majitelem a obdivovatelem dog 19. století byl kníže Otto von Bismarck. V dnešní době je německá doga převážně dobrým společníkem.


Charakter

V rodině se okamžitě stane plnohodnotným členem. K tomu dogu předurčuje její věrnost, inteligence a vyrovnanost. K dětem se chová velmi dobře. Německá doga je ostražitá, což z ní dělá výborného hlídače, který však příliš ani zbytečně neštěká. K cizím lidem je většinou nedůvěřivá. K malým psům je hodná a velkorysá. Ostatních psů si moc nevšímá, ale nechá se vyprovokovat. Doga je společenský, strážní pes a pes pro ochranu.


Popis Německé dogy

Hlava německé dogy je tzv."cihlového tvaru", je úzká, protáhlá, výrazná. Pysky má doga svěšené. Což znamená, že hodně slintá. Oči dog jsou kulaté, co nejtmavší, u modrých dog jsou o něco světlejší, skvrnité dogy mohou mít oči světlé či různobarevné. Německá doga má uši zavěšené, vysoko nasazené, středně velké, předními okraji přiléhají k tvářím. Kupírované uši jsou u nás zakázané. Kohoutek je výrazně vyznačený, hřbet krátký, v téměř rovné linii nepatrně spadající dozadu. Ocas má doga většinou svěšený, jen při vzruchu se ji mírně stočí do "šavle". Pes má končetiny rovné a velmi silné. Srst je velmi krátká, hladce přiléhající a lesklá. Zbarvení může být žluté, a to od světle zlatožluté až k sytě zlatožluté. Další barvou je tzv. žíhaná, přičemž základní barvou je opět zlatožlutá všech odstínů, s černým ve směru žeber probíhajícím žíháním. Tyto zbarvení mívají černou masku. Donedávna nejoblíbenějším zbarvením byla černá. K tomuto zbarvení se počítá také zbarvení s označením "plášťová doga". Skvrnitá doga, někdy označována jako harlekýn, kde základní barvou je čistě bílá. A v neposlední řadě je tu před několika lety tolik diskutované, zbarvení modré.


Velikost feny je v kohoutku více než 72 cm a u psů je to více než 80 cm. Váha u je v rozmezí 55 - 75 kg. Doga se dožívá až 10-ti let.


Standard plemene Německá doga

Německá doga patří podle FCI do skupiny 2. - pinčové, knírači, molossové a švýcarští salašničtí psi, sekce 2.1 - Molossové, dogovití psi. Číslo standardu je 235 / 10.04. 2002 (Německo). Oficiální zkratka v ČR je ND.


Péče

Srst německé dogy je nutné kartáčovat. Čím častěji, tím méně bude doma chlupů. Tedy je pro ni vhodnější ubytování v kotci, ale určitě ne po celý rok. Jestli bude doga chována především doma, potřebuje nutně velké procházky. U německých dog se mohou objevit kostní nádory, dysplazie loketních a pánevních kloubů, ektropium, dogy skvrnité (výjimečně černé) mohou být, dnes již spíše sporadicky, postiženy jednostrannou nebo oboustrannou hluchotou. Dogy jsou jako ostatní velká plemena více náchylné k otočení žaludku (torze).

Speciální péče:

Odchov je díky jejímu enormnímu růstu velmi nákladný. Štěně a mladý pes do 1 roku, potřebuje velmi kvalitní stravu, a to ve velkém množství. Sebemenší zanedbání výživy v období růstu se brzy a negativně projeví. Avšak v dospělosti není na množství stravy tak náročná.


Výchova Německé dogy

Je vhodné s odběrem štěněte dogy příliš nezahálet a štěně koupit nejlépe mezi 7 - 9 týdnem věku. Avšak pokud toužíte po psovi, se kterým můžete skládat ohromující množství zkoušek z výkonu a jezdit na závody, není na to doga vhodná. Existují sice německé dogy se zkouškou obranářskou či zkouškou všestrannou, ale jejich výcvik vyžaduje nejen jiný přístup, spoustu trpělivosti, včasný začátek, hodně síly, ale také štěstí při výběru štěněte. Navíc výrazné výsledky se nedostaví zrovna brzy, což mnohé odrazuje. Německá doga se dá vycvičit pouze láskou. Tvrdými donucovacími prostředky a tresty se nic nezmůže. Německá doga se snadno urazí a zatvrdí. Se základním výcvikem je potřeba začít co nejdříve, než doga vyroste. A to samozřejmě hravou formou!